KDYŽ JE VÁM POD PSA, DEJTE SI BRAMBORY NA PSA

Mám pro vás varování. Nejezděte na Vysočinu!!! A když, tak jedině cizím autem, autobusem nebo vlakem. Sice tam mají dobré brambory, ale za ty prachy to nestojí. Ještě že máte mě, která vám nezištně předám tenhle poklad, vy si ho můžete v teple domova uklohnit a nemusíte se vystavovat nástrahám těch nepřátelských, škodolibých bestií, které Vysočinu zjevně obývají. Krom obyvatel mám na mysli zejména kuny! Ne, sranda, obyvatelé jsou k pomilování... Teď, když už bydlím jinde..

Babička měla narozeniny. Čeho jiného se tedy od dcerky dočká, než že řečená naloží potomečky a manžela do vozidla, zaskládá je taškami a těch 120 kilometrů si odjede za hezké 2 hodiny 20 minut. V pátek dopoledne!!! Déjednička je momentálně opravdu dar. Dar rodičům, kteří chtějí už od Průhonic poslouchat, že "nebaví" a "kde je ta babička", "je tu zácpa", případně citoslovce naznačující vysoký stupeň otrávenosti, a sledovat ztrápené výrazy svých genetických otisků.. 

 

Je pravda, že po neplánovaném prodloužení cesty jsem měla takový hlad, že bych snědla i mrtvému z nosu, jak říká manžel (modlím se za vás, abyste tuhle nechutnou představu do konce článku setřásli...). Ale rozhodně nejen proto jídlo, které nám babička předložila, zahnalo mou načuřenost a nenáladu naprosto spolehlivě. Znáte to, i totální trivialita se člověku umí zarýt pod kůži, zejména v dětství, a v dospělosti nám pak vyvolává okouzlený a zasněný výraz na tváři a oživuje vzpomínky. Jednou z nich jsou pro mě brambory "na psa" nebo taky "pečeňáky", jak jsme jim doma říkali. Jídlo zimních víkendů, kdy jsme přišli zmrzlí z venku, doma voněl česnek a trouba jela naplno. Pekly se vždycky dva plechy, jeden pro kluky a jeden pro holky. To byly momenty, kdy jsem si přála být kluk, protože v naší mužsky šovinistické domácnosti jedli chlapi vždycky ten první.

A o čem že to blábolím, když varuju před cestou na Vysočinu? No, po uklidnění bramborovým obědem jsme se následující den nasoukali do auta, abychom zjistili, že jede na tři válce a hrozí úbytek dalšího.. Po dvouapůlhodinové cestě za babičkou bylo autíčko tak mocinky krásně zahřáťoučké, že si tam kunička udělala pelíšeček. A taky si pochutnala na drátech ke svíčkám. A z nás se tak stali kuní rukojmí. Pán v servisu vtipkoval, že holt kuna viděla pražskou značku... I ty, kuno...?! Asi jsme jí měli pozvat na ty brambory...

Ingredience:
2 kg klihovitějších brambor (salátových)
vepřové sádlo (vegetariáni mohou nahradit olivovým olejem...)
tolik česneku, kolik snesete
sůl
studené mlíko k zapíjení

1. Brambory oloupejte a krájejte na plátky o tloušťce přesně "jak to vyjde" na sádlem vymazaný plech. Vrstvy také pravidelně sádlem prokapávejte, ať se brambory při pečení neslepí.
2. Pečte na 230°C, dokud brambory nejsou opečené podle vašeho gusta. Některé budou krásně křupavé, některé skoro vůbec, tak je to úplně nej!
3. Utřete česnek se solí, do plecháčku si dejte několik lžic sádla, rozejřejte a česnek v něm na mírném ohni zpěňte. Prostě minutku nechte česnek v sádle smažit.
4. Až budou bramory podle vašeho vkusu, vyndejte je z trouby, prosolte, přelijte sádlem s česnekem, promíchejte, naložte na talíř, nalijte hrnek mlíka, nazujte tlusté ponožky a konzumujte u nějakého super dojáku. Třeba.

Nacpat se hromadou uhlohydrátů s česnekem a sádlem a zapíjet to plnotučným mlíkem, to je sen každé ženy v plodném věku, která se neustále hlídá a drží kdejakou dietu. Já už mám odplozeno, za obojek neustále zaháknuté dva důkazy, tzn. muži mě přehlíží jako paseku, takže já si klidně pečeňáky občas dát můžu. A co vy?