Nuselska kuchta

Nuselska kuchta

14. 9. 2018

THIT HEO NUONG XA - VIETNAMSKÝ GRILOVANÝ PAŠÍK

Dneska to nebude žádná vykecávačka, není čas ztrácet čas, takže žádný srandičky, prdelky, prostě stroze vaříme. Kapiš? Nevím, jak vy, ale já si připadám jako ve zlém snu. Skoro jsem se těšila, až začne škola, jako že zase režim, viď, pohoda, prostě. Do práce, do ústavů, domů, pohladit děti za krásně zrobené úkoly, s láskou připravit chutnou krmi, pohovořit s chotěm o nějakých hlubokých tématech, uložit robata, přečíst pár set stran z filosofické literatury a po pečlivé očistě mé stárnoucí pleti se odebrat na kutě. A druhý den v klídku nanovo. Jo, to mezidobí "do práce/vyzvednout z ústavů" je to nejjednodušší. A pak se mi to nějak, snad ani ne vymkne, ale přímo vykloubí, a najednou je devět. Děti seřvaný, plotna studená, odvláčím se do sprchy, upadnu na postel a druhý den ta samá noční můra začíná už v šest. Tak vám nevím. Nebyly lepší ty prázdniny a čtyřicítky vedro? Nicméně, abych nebyla ohavně negativní, to ochlazení má něco do sebe. S tím i to babí léto s chladnějšími večery, a tak vám třeba nebude až tolik vadit, ohřát se u zahradního grilu, případně u trouby.



8. 8. 2018

NAROZENINOVÁ TRADICE - MOJE SVÍČKOVÁ NA SMETANĚ

No pojďte dál, no jsem to já, nebojte... Už mě ani nepoznáváte, co? Pravda, dlouho jsme se tady neviděli. Mám tvůrčí krizi (melodramaticky přiloží hřbet ručky k čelu a zamrká přelíčenými řasami...), víte? Mno, ochotnický styl semihysterické herečky nebylo nikdy moje forte, takže prostě rovnou říkám, že jsem líná jak vandrácká hůl a za osm hodin v kanclu tak vyťukaná do klávesnice a tak vyzíraná to monitoru, že jdu radši s těmi našimi genetickými otisky někam ven. No a potom večer je už moje intelektuální činnost na úrovni bičíkovce a strčí mě v tomhle směru do kapsy i žehlící prkno, takže psát cokoliv by byl skok do jámy lvové. Ale pravda, i inspirace chybí, zejména na ta letní jídla. Fotit se mi taky nechce, no tak to potom máte těžký, když chcete blogovat o jídle, žejo? Nicméně proč dělat v pětatřiceti stupních letní jídla, když máme naše nesmrtelné české klasiky, které se přece dají jíst celoročně (říkají cukrovkáři s cholyesterem mimo měřitelné hodnoty). Jednou z nich je například svíčková na smetaně.


17. 5. 2018

JÁ OVERACHIEVER ANEB VYRÁBÍME SOJOVÉ MLÉKO A TOFU

No úplně upřímně, vím, že s tímhle receptíčkem přicházím tak půl roku po funuse. Nedělá mi problém si představit, že teď fakt nikdo není zvědav na můj hot tip na trávení zimních večerů výrobou vlastního tofu, a že většina z vás chce momentálně víkendy trávit trochu jinak, než že budete vymačkávat rozšrotované sojové boby z plíny (nechte si ty nechutné asociace...) a hlídat, jestli sojové mléko již koaguluje či nikoliv. Na druhou stranu jsem naznala, že někteří z vás třeba budou potřebovat zhruba ten půlrok, než nastanou dlouhé, nudné zimní večery, aby se vám to rozleželo. Nakonec myšlenka, že naprosto nutně potřebujete doma zkusit vyrábět tofu rozklove i ty poslední pochyby. Je to totiž fun, trendy, hip a asi úplně jako nutnost, ne asi! Si představte, jak budou kolegyně valit brejle, až nonšalantně poznamenáte, že jste včera dělali tofu.... "Cžéééééééééé?!"... "To-fu, Marie, tofu!"


26. 4. 2018

ČÍNSKÁ HOT AND SOUR POLÉVKA - SUAN LA TANG

Tak já bych se vám představila. Jmenuju se Kamila a psávala jsem tenhle blog... Možná snad abychom z toho udělali čtvrtletník, ne? Nebo občasník? Nebo obšťastník? No nevím, každopádně mocčastník ne. Netuším, co se mi to stalo, ale nějak se asi vesmír převibroval (vo tom se teďkononc hodně mluví, tak abych byla in, viď?) na vyšší frekvence a čas mi utíká asi tak trojnásobně rychleji než dřív, nebo jsem zpomalená a pak nic nestíhám, a nebo prostě jen stárnu. Co? No jasně že se převibroval vesmír, to jsou nápady! Ale dobro došli, jsem tu, a se mnou i recept na ostrokyselou čínskou polívku, o kterou jste si dlouho psali. A nemyslete, že v ní Sečuán taky nemá prsty!

3. 3. 2018

JAK JSEM POKOŘILA RAMEN A CO Z TOHO NAKONEC BYLO

Po nehorázně dlouhé době se mi podařilo sednout a sesmolit další příspěvek. To je slávy!  Krom chronického nedostatku času na tuhle mou blogýskovou psychoterapii jsem se od ledna musela potýkat taky s novinkou - že už jsem stará, ohyzdná, vysušená, s dobou krok nedržící (třeba vůbec nemám šajn, co jsou instastories a neumím je vytvářet.. a hlavně mi to vůbec nevadí!). Prostě stará, promlčená vražda, jak mi se špatně skrývaným nadšením řekl kolega (kterého považuju za svého dementního bratra od jiné matky), když mi upřímně přál k narozeninám. Hajzl, mám ještě tři roky, abych vymyslela, jak ho slovně zatlouct do země zase k jeho čtyřicátinám. Už jsem se ale otřepala a s pozitivní myslí naznala, že jsem vstoupila do éry, kdy budu moci být předmětem vlhkých snů gerontofilů, to že taky není málo, a že mě jistě čeká spousta nových zážitků. Nové zážitky mě prozatím určitě neminuly ve vaření. A šikovným můstkem pro lichokopytníka se dostávám k dnešnímu tématu. Jak jsem se pustila do projektu RAMEN.