No zdravíčko, to to flákám, to to flákám, jeminkote, je mi stydno, sypu si na hlavu celou rozptylovou loučku, fakt se děsně omlouvám. Ale halt nedá se svítit, práce na plný úvazek, kde teď jede sezóna rýmiček a bolestiček v krčku s plnou parádou, mě přes den vycucne jak citron, následný sprint do školky a školy mě trochu probere, ale jen proto, aby mě šklebounci mohli doma dorazit požadavky, které jsem přes den nemohla plnit. Pak samo sebou trocha té domácnosti, vaření, no jeden by se z toho zul, fakt jako. Jestli má některá z přítomných čtenářek, která je na tom podobně, recept, jak to skoulet, a mít taky trochu času na vlastní myšlenku, nedej bože třeba na praktikování manikúry (sama doma, podotýkám) a dalších luxusních kratochvílí, sem s ním! Momentálně si totiž připadám jako na tobogánu.. Když už dojedu na konec (pátek), hodím si neméně namáhavý (rozuměj pracovní víkend s doháněním restů) výstup po schodech, abych se mohla zase se vší vervu vrhnout na ten samý tobogán. A tak je to furt dokola. Totální blbárna, při které se mohu zaobírat pestrou nabídkou proti sobě mířených výčitek. Ode mě jako. Asi ty nejnepříjemnější jsou ty, že vidíme děti růst jako z rychlíku. Snažíme se s mužem ty malé pazgřivečky si užívat a věnovat se jim aspoň o víkendech a večer, než jdou spát, ale pořád je to nějak, zdá se, málo. To jsem si ale vytvořila krásný oslí most k dnešnímu receptu. Bože, jak já to jen dělám...!
