Nuselska kuchta

Nuselska kuchta

9. 1. 2015

KOČIČÁKY A OSLAVA ŽENSKÉ VŠESCHOPNOSTI

Vánoce jsou tak trochu hodně o sadismu, jak máme všichni ještě v čestvé paměti. Univerzálním sadismu, kdy většina z nás před zrcadlem tuní všeobjímající úsměvy, pohodové potřásání hlavou, že "ty vánoce u nás taky moc neřešíme..." a tak podobně. Pravda bývá často někde mnohem hnusněji od toho růžového scénáře. Nejčastěji pro ženy, kterým, co si budeme vykládat, ještě pořád leží větší procento předvánočního blbnince na bedrech. Protože nevím proč, že jsme velmi snadno manipulovatelné, říkat nechci.. Ale aspoň nám nějak pomůžu. Až za rok budete zase týden před svátky už jen nerozmotatelný uzel chaoticky se hemžících neuronů, z toho přepohodového úsměvu vás budou brát křeče až v zádech a přes oko budete nosit regulérně pásku, abyste skryla tik, vzpomeňte si na Kočičáky. Jsou umíchané během pěti minut, nemusíte nic modelovat, plnit, obalovat, je to strašně dobré (ne pokud zrovna nemůžete vystát vlašáky...) a minimálně tu pásku pak budete moci sundat, jelikož technicky budete mít vlastně napečeno! Tak doufám, že jsem nepřišla s křížkem po funuse tak nějak doslova a že jste ty právě minulé vánoce daly/i i s křečí a páskou.


S námi je strávila moje máma, která nás "zachránila" stran cukroví, protože já žádné nepekla. Krom obligátních druhů jako jsou linecké, išlské dortíčky, ořechy nebo vanilkové rohlíčky,  dorazily v krabici taky nevzhledné hromádky neidentifikovatelného složení. Máma mě poučila, že to jsou Kočičáky a že to je recept ještě od prababičky Štěpánky. Velmi pravděpodobně se v nějaké podobě tyhle ořechové hroudičky pečou v mnoha rodinách. Mně se ale povídáním o naší moravské větvi rodiny tak oživil Štěpánčin příběh a tak mi hezky zapadl do té ženské síly, kterou demonstrujeme už jen tím, že jsme už dávno vánoce nezrušily (my ženy), že jsem se rozhodla jít s receptem ven, i když ho mnoho z vás možná zná.


Krom cukroví máma přivezla taky dvě knížky o své rodné vísce na Moravě. Jedna je o hodech, které se tam každoročně slavnostně drží a druhá o historii a vývoji obce. Mimo jiné zajímavosti je v jedné z knih i ukázka z deníku, který si vedl praděda za 1. světové války v legiích. Jeho vzpomínky jsem vnímala dost intenzivně, asi z toho důvodu, že to byl můj předek, někdo, ke komu mám nějakou skutečnou, byť jen genetickou vazbu. Najednou tyhle válečné útrapy dostávaly barvy a vůně, což pro člověka mé generace není lehké už vzhledem k tomu, že si od narození žiju jako v bavlnce, tedy bez válek a násilí.


No a tenhle praděda byl manželem té prababičky Štěpánky. Byla to prý žena svérázná a originální a tak trochu "metrnice". Asi začínám tušit, kde se naše síla po přeslici bere.. Prababička zůstala po odchodu pradědy na frontu sama s dvouměsíčním synem (máminým otcem) a hospodou na krku. A víte co? Zvládla to. Vedla těch šest let, co byl pradědeček pryč, sama hospodu, starala se o hospodářství a vychovávala dítě. Ženské zkrátka nemají na výběr, zvládnou všechno. Prostě se zahryznou a jedou. Až se mi někdy bude chtít kňourat, doufám, že si vzpomenu na prabábu, jak jí asi bylo v roce 1914 do smíchu a kdo ji tak asi vyslechnul, jestli si zašla se soucitnou kámoškou na kafe a tam to holky probraly... Hmmmmm. Máme se skvěle. Takže jako pocta všem babám, prabábám a hlavně teda mámám.

Ingredience:
110 g cukru krupice
140 g mletých vlašských ořechů
3 bílky
1 vanilkový cukr

Postup:
Jeden krok - všechny ingredience smíchejte v míse a dělejte na vymazaný plech, silikonovou podložku nebo plech vystlaný pečícím papírem lžící hromádky, které pak pečte na 150°C do lehce zlatava.


Nemusí to být striktně cukroví, když se vám ohlásí nečekaná návštěva a vy nebudete doma mít o mnoho víc, než vejce a ořechy, můžete mít tyhle hromádky během půl hodiny upečené. A to není špatné, ne? Jsou krásně žvýkavé, měkké, na povrchu trochu křupnou, prostě neprůstřelná dobrota.










8 komentářů:

  1. Podle stejného receptu dělám spodky pod pařížské rohlíčky a tentokrát mi jich pár zbylo (nevyšel už krém) a byl ytak úžasné, že jsem si říkala, že je příště taky upeču jako hrudky. Jinak jsem z Moravy, mohla bych vědět, o jakou rodnou vísku se jedná? Vaše podívání je naprosot super, moc mě baví!

    OdpovědětVymazat
  2. Jé, Madlo, děkuju, Váš blog občas ráda sleduju, takže od Vás mě to obzvlášť těší! Víska se jmenuje Rouchovany, odkud jste Vy? Ty oříškové hrudky zapadají do kategorie "čím škaredější, tím lepší", nejdřív jsem je opovržlivě opomíjela, ale pak jim stejně propadla!

    OdpovědětVymazat
  3. Kamilo, do Rouchovan jsem jezdívala. :) Soňa

    OdpovědětVymazat
  4. Dení, válečný? Přepsat a publikovat. Na twiteru či facebooku jsou takové aktivity, kdy vlastně v patřičný den uveřejňuješ zápis z doby před 100 lety. Miluju to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, válečný. Oni teda relativně rychle padli do zajetí a skončil na Sibiři, proto se dostal domů až po šesti letech. Někde byly ty jeho deníky v originálu, ale zašantročilo se to kdesi v tom velkém hospodářství, takže nikdo neví, kde to skončilo. Takovej poklad!

      Vymazat
  5. jinak moc povedený článek, díky

    OdpovědětVymazat