Hou hou hou… To se dívíme, že? Divíme se tak, že bychom se ani víc divit nemohli? To je dobře. Divení není nikdy dost. Ale nakonec, je adventní čas, čas zázraků, tak co bych nemohla na mrrrtvý blog mrrrrtvou rrrukou napsat příspěvek, že jo. Mám pár dnů dovolenou, abych se připravila na vánoce. Převážně psychicky, muhehe. Venku adventní, zasněžená romantika, která volá po něčem mamkovském, bydlenkovském. Mohla bych péct cukroví třeba. Mohla bych vít adventní věnec. Mohla bych dětem vytvářet vzpomínky přípravou nezapomenutelných českých vánoc. Mohla. Kdybych nebyla rozbitá. K mnoha tradicím mám spratkovsky vzpurný vztah, takže i s vánoci to je dost “hit and miss”. Jako zástupce kozorožího lidu mě tento můj rys jednoznačně vylučuje ze zástupu těchto svědomitých, análně retentivních tradicionalistů. Jak říkám, rozbitá. Ale naštěstí zatím nechodí žádná adventní policie, která by kontrolovala, jestli ty vánoce dělám správně, tím pádem snad projde, že děti budou mít advent spojen s bytem provoněným curry. Vlezla na mě poslední dobou nějaká indická. Curry bych mohla snídat, obědvat, i večeřet. Takže tu voňavou vlnu sjíždím a vánoce musí počkat. Kapr v goanské úpravě by ovšem taky nemusel být vůbec k zahození. Ale k věci, proč jsme se tu dnes všichni sešli.
