Po nehorázně dlouhé době se mi podařilo sednout a sesmolit další příspěvek. To je slávy! Krom chronického nedostatku času na tuhle mou blogýskovou psychoterapii jsem se od ledna musela potýkat taky s novinkou - že už jsem stará, ohyzdná, vysušená, s dobou krok nedržící (třeba vůbec nemám šajn, co jsou instastories a neumím je vytvářet.. a hlavně mi to vůbec nevadí!). Prostě stará, promlčená vražda, jak mi se špatně skrývaným nadšením řekl kolega (kterého považuju za svého dementního bratra od jiné matky), když mi upřímně přál k narozeninám. Hajzl, mám ještě tři roky, abych vymyslela, jak ho slovně zatlouct do země zase k jeho čtyřicátinám. Už jsem se ale otřepala a s pozitivní myslí naznala, že jsem vstoupila do éry, kdy budu moci být předmětem vlhkých snů gerontofilů, to že taky není málo, a že mě jistě čeká spousta nových zážitků. Nové zážitky mě prozatím určitě neminuly ve vaření. A šikovným můstkem pro lichokopytníka se dostávám k dnešnímu tématu. Jak jsem se pustila do projektu RAMEN.
