Tak jsem si říkala, jestli to vůbec ještě umím. Otevřít blogger a něco sepsat, být u toho nonšalantně vtipná, nad věcí, zkrátka nezastavitelný vodopád humorů tryskajících z klávesnice. Ukázalo se, že ani moc ne. Na hesle jsme se s programem dohodli až po několika minutách frenetickýho snažení, prostředí skoro nepoznávám, v palici výmaz... že my jsme se dlouho neviděli? Mám podezření, že tomuhle, jak já to tu vedu,... a chtělo by se říct, s kým já se tahám, jenže já jsem tak nudná, že se ani s nikým netahám..., se už nedá říkat ani občasník. Blog to není již drahnou dobu, samozřejmě. Kdysi, když frekvence mých příspěvků začala uvadat, jsem tuze vtipně zanovotvarovala, že by to mohl být aspoň obšťastník. A tady máme zakopanej celej vrh štěňátek! Aby to mohl být obšťastník, rozumí se samo sebou, že autorka by měla být aspoň trochu pozitivně naladěná a dokázala vám ty šťastný hormoni nějak z mozečků vydloubat. Když ale autorka čumákuje potmě v jeskyni vlastní kebule, vyvolala by ve velectěném publiku tak maximálně chuť jít si neprodleně prostřelit meziuší. A kdo ten bordel má uklízet, no povězte!
