No tak jo! To nám to od září a posledního příspěvku uteklo, viďte, spoluobčané? Ale já vám to říkala.. No, máme tu nový rok, novou dekádu dokonce, nesmíme troškařit, takže všem všechno dobré, nechť jsou všechny bytosti šťastny, a tak dál a tak dál, všichni víme, a pojďme jíst. Od toho jsme, předpokládám, tady, ne? Užívám si poslední dny volna před tím, než začnu svým všelikým působením oblažovat šťastlivce v nové práci, a tak mám trochu víc času věnovat se vaření. Času trochu víc je, energie už tolik ne. Stejně jako Frištenský z výletu na Severní pól, jsem i já z té cesty novým rokem zatím poněkud otrávená. Trochu moc dlouho mi dojíždí (snad jen) viróza, kašlem, který testuje mé dvěma porody políbené pánevní dno, obtěžuju široké okolí, po anabázi s prasklou stoupačkou stále žijeme v bordelu jak uprostřed Dillí, necháváme zeď schnout, abychom z ní za měsíc nesklízeli houby, kdyby se skříň narvala zpátky na místo hned. No a nakonec se taktéž ukazuje, že traumatické zážitky utržené v posledních týdnech pracovního procesu, mají řádný dojezd, následkem čehož všehož se ráčím nacházet v lehce depresivním ladění, melancholicky trpím, intenzivně prožívám marnost z celého toho našeho lidského divadélka, a velice melodramaticky si připadám osaměle v tom zásadním odhalení pravdy o světe... pateticky přiloží ručku k čelu, zavře oči a po řasách nechá sklouznout slzu. Ale abych to zkrátila, ještě že máme to žrádlo, viďte?! Dneska si uvaříme fest dobrotu. Pojďte dál.
