JSOU MI TŘI - ČERNORYBÍZOVÉ MUFFINY S BÍLOU ČOKOLÁDOU

Teda abych to uvedla na pravou míru, je mi devětatřicet, i když se občas ještě pořád chovám, jako by mi byly ty tři. Tři mi ale jsou jako Kuchtě. Jelikož jsem těžce nesoutěživý typ a jelikož podle sebe soudím tebe, teda vás všechny, nebudu vás obtěžovat žádnou soutěží, ani give-aways. Tenhle styl mi není blízký, obtěžuje mě a vidím ho jen jako laciný trik na zvýšení čtenosti stránek. No fuj, to jsem ale očklivá. Chtěla jsem tím říct, že ode mě k narozeninám prostě nic nedostanete, jen jsem vám chtěla dostatečně důležitě oznámit, že už se tu pro vás dřu a obětuju celé tři roky. A protože od listopadu, kdy jsem nastoupila na plný úvazek do práce, lítám jako utržený vagon a jsem servaná jak borůvka, neupečeme si na oslavu dort, nýbrž bleskové muffiny. Ale tuze dobré.

Nebudu se pouštět do poetických popisů, jak tyhle muffiny nějak reprezentují mě, protože černý rybíz je černý, jako moje duše... je ostrý a palčivý, takže ho má v syrovém stavu rád jen málokdo ... ale jak je vlastně strašně zdravý... že má skvělé želírovací schopnosti (jako můj zadek a stehna)... jak, když se k němu přidá čokoláda, je z toho skvělá buchta, protože to ví jen můj muž, který dlabe čokošku pořád, neřád, a s ním jsem lepší buchta, než bych byla sama. Upéct mě ještě nikdo nezkusil, ale co není, může být. Vlastně ve finále na to dojde určitě, že. Ha!

Pustím se spíš trošinečku do bilancování (ne že byste měli to štěstí, že bych se chystala s blogem končit nebo vyhodit kopyta) a vyhodnocení, jak tu dobu existence blogu teda vidim. Tři roky života už nejsou málo a upřímně mě pořád ještě překvapuje, že jsem se a) do psaní blogu pustila, b) vydržela u něj a c) že si dokonce našel čtenáře (není to test, všechny tři varianty jsou správně). V začátku jsem spíš počítala s psaním si "do kapsy", i když do veřejné, protože jsem pochybovala, že "to" někdo bude číst...

V tomto místě se hodí přiznat kredit člověku, bez kterého by blog vůbec nevznikl. Tím je náš syn Andrej. Kdybych bývala porodila druhé dítě stejně vysmáté a spokojené, jako bylo mimino Karlička, patrně by ze mě byla všeobjímající láskou vypatlaná a vykojená konopná matka. Protože jsem do páru ale povila malého démona (mimochodem asi v roce si podal z knihovny výtisk Nového Zákona a co myslíte, která stránka skončila vejpůl... no samozřejmě že 666!!!!), který prvních pět měsíců života proječel a provřískal, byla jsem postupně nucena nějak ventilovat svou frustraci, únavu a pochyby o své úloze matky. Nejblíž byla kuchyně, ergo volba padla na ventilaci v ní. Nastalo maniakální období, kdy v koši končily plechy a plechy makronek. Tyto neúspěchy probudily mého vnitřního pitbula a tak jsem makronky plácala pořád pryč. Manžel byl shovívavý.. "něčím se ta ženská přece musí bavit, mohla by se taky odreagovávat na mně.."

meruňí varaice na to samé, s beurre noisette

Poté, co jsem makronky pokořila, jsem si připadala zkušenější než Pierre Hermé (on určitě tolik zkušeností s trouble shootingem nemá!) a pojala podezření, že by nebylo od věci se o nabyté (i nabité) zkušenosti podělit. Podle návštěvnosti postů o makronkách to nebyla myšlenka úplně blbá, což je u mě překvapivé, ale stane se, že Pánbu občas není doma. Třeba má záchod na chodbě, žejo. No... Makronky jsem nepekla už asi rok, jsou v podstatě zapomenuty, ale byly to ony, které mě poslaly na tu frenetickou jízdu s objevováním všeho možného. Od kvasového chleba a jiných pečenin, přes exotickou kuchyni jako je ta indická, thajská a v poslední době sečuánská, přes znovuobjevení mé záliby v grafomanii, znovuuchopení foťáku, a v neposlední řadě taky radost a uspokojení, které mi poskytujte svými radostnými a spokojenými komentáři. Protože ty nesouhlasné a nespokojené samozřejmě mažu, že ano. Ne, nemažu nic, boha jeho, nesmíte taky na všechno skočit.

Takže Andýsku, děkuju. A vy tu máte aspoň recept, muffiny už zlikvidovali Andýs s Kájou. Za odměnu, že to s tou svou černorybízovou matkou tak hezky koulejí.

INGREDIENCE:

13 muffinů

300 g černého rybízu (ne, nešla jsem ke 12 měsíčkům, samozřejmě mražený, čtete-li recept v sezóně čerstvého rybízu, pak samosebou použijte čerstvý)

250 g hladké mouky

215 g třtinového cukru

150 g bílé čokolády

70 g másla, změklého nebo rozpuštěného a vychladlého

2 vejce

140 ml mléka

2 lžíce zakysané smetany (nemusí být, jen cákněte trochu víc mléka)

2 lžičky prášku do pečiva

1/2 lžičky soli

kůra z půlky pomeranče

0,5 lžičky vanilkového extraktu (nikoli esence...), případně na špičku nože sušené vanilky

1. Smíchejte mouku s cukrem, práškem do pečiva a solí. Přidejte vejce, máslo a mléko, případně smetanu, vanilku a pomerančovou kůru

2. Nejlépe K metlou v robotu nechte dobře promísit. Pak už metlou zapřekládejte na kostičky nasekanou čokoládu, promíchejte a až nakonec přidejte černý rybíz. Zapřekládejte do těsta jen tak, aby se rybíz nezačal rozbíjet a neobarvil těsto.

3. Upečte na 180°C cca 30 minut, nebo dokud špejle není po píchnutí do muffinu po vytažení suchá.

Pokud nemáte muffinovou formu, klidně těsto nakydejte do chlebíčkové formy, nalijte na menší plech... zkrátka, pokud neholdujete zrovna muffinům, jsou tu i jiné možnosti.

Místo černého rybízu lze samozřejmě zvolit jiné ovoce, za sebe bych se přimlouvala za ty kyselé varianty. Takhle jsem třeba v létě využila sic krásné, ale kyselé jak šťovík meruňě. Tentokrát to byla varianta s beurre noisette, která meruňkám tuze slušela.

Tak! Tolik sentimentální a usoplený narozeninový výlev. Jste si určitě už mysleli, co jsem za hovádko, že klukovi poděkuju, a vy jste vosk. Ale kde! Skovávala jsem si to až na konec. Ze srdce děkuju i vám všem, milí, laskaví čtenáři. Že mě čtete, šíříte, podporujete, vaříte, posíláte knížku, slibujete ponožky, jeden partikulární jedinec (s blbou karmou, asi) se dokonce stal i mou velmi blízkou přítelkyní... Zkrátka díky, že to se mnou už tři roky dáváte! A ta soutěž fakt nebude, sorry jako...