KVĚTÁKOVÉ CURRY Z VLASTNÍ ZAHRÁDKY

Nazdar, bumbrlíčci! Máme skoro po prázdninách, léto se chýlí ke konci, začíná období hojnosti a tak začínáme sklízet, co jsme zaseli. Ti z nás, kteří sejí většinou pouze vítr (a taky semínko toskánského citronu jsem zasela, ale pak se dozvěděla, že se to nesmí/nemá) nebo nemají zahrádku, jsou nuceni si plody kupovat. To nás ale nezastaví, pochutnáme si i tak. Zjara jsem na sockách naťukla zájem ctěného čtenářstva o recept na květákové curry. Zájem byl omračující, lidí se nadšeně ozvalo šest, až pět, zkrátka jsem byla zaplavena pozitivními reakcemi. Byla by blbost mrcasit se sepisováním receptu na jaře, kdy o květák jeden nezavadí, viďte. Nebo by si na něj měl brát hypotéku. Ale já nezapomínám. Bohužel. Teda zapomínám, samozřejmě, pořád něco zapomínám. Ale víme, jak je to s ženskýma, žejo. Takhle nezapomínám. A taky nezapomínám, co jsem naslibovala. Samy se ty životní úzkosti a výčitky svědomí neudělají, to je jasné! Takže drumroll, plním další závazek.

CHAPATI A ČESNEKOVÝ NAAN. NA NÁVŠTĚVĚ INDIE BEZ RIZIKA HEPATITIDY...

Nonono, nemusíte se hned hyperkorektně čertit! Titulkem jsem pouze chtěla vyzdvihnout autenticitu tuná chlebových placek a dát tak najevo, že abyste si na nich pochutnali, do Indie ani nemusíte. Připouštím, že tento výrok může malinko tratit na údernosti, když padne od individua, které nejen že v Indii nikdy nebylo, dokonce se mu z představy, že se octne v jejích ulicích, ježí i řasinky v dýchacích cestách. Nicméně pokud jste podobně vycukaný nešťastník, co chytá tiky v oku i z hluku vrzajících dveří a z davů o pěti lidech si dýchá do pytlíčku, dost možná vám ani nic jiného než uválet si chapati nebo naan doma stejně nezbyde. 

MADRAS CURRY - AUTENTICITA Z BRITSKÝCH OSTROVŮ

Hou hou hou… To se dívíme, že? Divíme se tak, že bychom se ani víc divit nemohli? To je dobře. Divení není nikdy dost. Ale nakonec, je adventní čas, čas zázraků, tak co bych nemohla na mrrrtvý blog mrrrrtvou rrrukou napsat příspěvek, že jo. Mám pár dnů dovolenou, abych se připravila na vánoce. Převážně psychicky, muhehe. Venku adventní, zasněžená romantika, která volá po něčem mamkovském, bydlenkovském. Mohla bych péct cukroví třeba. Mohla bych vít adventní věnec. Mohla bych dětem vytvářet vzpomínky přípravou nezapomenutelných českých vánoc. Mohla. Kdybych nebyla rozbitá. K mnoha tradicím mám spratkovsky vzpurný vztah, takže i s vánoci to je dost “hit and miss”. Jako zástupce kozorožího lidu mě tento můj rys jednoznačně vylučuje ze zástupu těchto svědomitých, análně retentivních tradicionalistů. Jak říkám, rozbitá. Ale naštěstí zatím nechodí žádná adventní policie, která by kontrolovala, jestli ty vánoce dělám správně, tím pádem snad projde, že děti budou mít advent spojen s bytem provoněným curry. Vlezla na mě poslední dobou nějaká indická. Curry bych mohla snídat, obědvat, i večeřet. Takže tu voňavou vlnu sjíždím a vánoce musí počkat. Kapr v goanské úpravě by ovšem taky nemusel být vůbec k zahození. Ale k věci, proč jsme se tu dnes všichni sešli.

THAJSKO-NUSELSKÉ PŘÁTELSTVÍ A CURRY JAKO DŮKAZ - TROCHA PUNKU NA ROZLOUČENOU

Uohoooh, no nazdar! Kdybychom to tak trochu neavizovali na facebooku, byli bychom celí překvapení, co se tady zjevilo, že? No nepočítala jsem s tím ani já, co vám budu vykládat. Na druhou stranu jsem byla již několik měsíců tak jako nenápadně a pod čarou celá divoká z toho, jak jsem odsud vyghostila a že třeba kvůli mně někde někdo pláče. Tedy samozřejmě pláče z těch hezkých důvodů, jako že je mu smutno po mém neopakovatelném humoru, mé grafomanické lehkosti, sžíravé sebeironii a tak, nikoliv proto, že jsem ho pozurážela, seřvala na tři doby a poslala na chuj... Od fejkčízkejku nám pod nohama protekla nějaká ta voda, některým i do obuvi, a myslím, že je nám už všem jasné, že tady se končí, zavíráme krám, hasta la vista, bejby! Průpovídku v profilu na fb, že jsem lehce schizofrenní jsem si samozřejmě nevycucala, i proto moje zdejší rozloučení přichází s takovou prodlevou. Krom plácání se v neproduktivním bahně nenávisti k Rusovi a vyčuránkovskému lidskému pokolení všeobecně, jsem se plácala v pochybách, jestli to tady fakt úplně zabalit. Že to pak jako bude trapas, když mě posedne psací démon a budu sem s něčím chtít proklouznout. To mi nezávidíte, takováto masivní dilemata, že?! Proto je Pambuch naděluje mně, ví, že tyto složité situace ustojím, to dá rozum...

FEJK ČÍSKEJK S OVOCNOU GLAZURKOU... ČILI NUDA, NUDA, ŠEĎ, ŠEĎ

Tak jsem si říkala, jestli to vůbec ještě umím. Otevřít blogger a něco sepsat, být u toho nonšalantně vtipná, nad věcí, zkrátka nezastavitelný vodopád humorů tryskajících z klávesnice. Ukázalo se, že ani moc ne. Na hesle jsme se s programem dohodli až po několika minutách frenetickýho snažení, prostředí skoro nepoznávám, v palici výmaz... že my jsme se dlouho neviděli? Mám podezření, že tomuhle, jak já to tu vedu,... a chtělo by se říct, s kým já se tahám, jenže já jsem tak nudná, že se ani s nikým netahám..., se už nedá říkat ani občasník. Blog to není již drahnou dobu, samozřejmě. Kdysi, když frekvence mých příspěvků začala uvadat, jsem tuze vtipně zanovotvarovala, že by to mohl být aspoň obšťastník. A tady máme zakopanej celej vrh štěňátek! Aby to mohl být obšťastník, rozumí se samo sebou, že autorka by měla být aspoň trochu pozitivně naladěná a dokázala vám ty šťastný hormoni nějak z mozečků vydloubat. Když ale autorka čumákuje potmě v jeskyni vlastní kebule, vyvolala by ve velectěném publiku tak maximálně chuť jít si neprodleně prostřelit meziuší. A kdo ten bordel má uklízet, no povězte!