MARMELÁDA PRO MASISTY - DOMÁCÍ PAŠTIKA

Máma mele maso, Ema má mísu, a náš děda dělá paštiku. Skvělou. A já pak váze dělám na tom průzoru s čísly jemné prasklinky... Ale jistě se dočkám i výraznějších. Je to hrůza. Po paštice jsem léta nevzdechla, nenapadlo by mě koupit ji v obchodě, ani když zlaté dětictví zaručuje Bolek. Ani s Lolkem. Pak si ale jednoho dne přicválali karvinský děda s babičkou, a krom sklenic s okurkami a borůvkami a sirupem z rakytníku, nám vrazili i osudovou paštiku. Od té doby se u nás paštika jí, až se šunky (v lednici) zelenají, prostě si nedovedeme pomoct. Ale já jsem tvrdá, a tak jsem si tu dědovu paštiku prostě zakázala. A poslechla se, právně vzato. Protože jelikož jsem tvor inteligentní, rafinovaný a všemi paštikami mazaný, došlo mi, že zákaz neporuším, když udělám jednu várku vlastní. Nebude dědova. No ne? Technicky v pořádku. Jen ještě budu muset vymyslet, jak se vypořádat s tou váhou. Osobní, svou, i tou, jejíž výsměšné pochechtávání slyším z koupelny až do kuchyně, když se v blaženém klídku cpu v osm večer druhým chlebem s tou skvělou vepřovou marmeládou... Bože, zač mě trestáš?

Paštiku jsem měla vždycky ráda. Žel bohu jsem málokdy narazila na skvělou verzi. Vzpomínám si, že neskutečně dobrou ji dělala teta z Moravy, té se už ale bohužel nezeptám. Pak se podrazácky připlížil děda s jeho verzí a já byla poprvé od dětství zase zamilovaná do téhle voňavé deky na chleba. Ta vůně, která se na člověka vrhne a obejme ho, když otevře novou sklenici, ta, a to říkám i s dvěma nedávnými nemluvňaty za opaskem, předčí i vůni čerstvého miminka, to se na mě nezlobte.. Obzvlášť když víte, že ta paštika za dva roky nevyroste a nebude vám dávat tokový kouř, že budete chtít jen plakat a spát...

pravda je na dně sklenice.. ale co když třeba právě té s paštikou? Já to riskovat nebudu a radši se podívám

Když se zmiňuju o čočce, kterou nám naši junioři dokážou servírovat - proces výroby paštiky může být při troše fantazie i mírně psychicky očistný. Jak jsem se před časem zmínila, moje drahá polovice bude skoro do vánoc přes týden v zahraničí, prostě si v Německu vesele popelaří, a já tu mám na krku ten náš grunt. Rozuměj děti. A jak víme, děti si nehačnou k mamince na klín a neřknou "maminečko moje, mě ti se tak po tatínečkovi stýská, já bych si od žalu až hubu roztrh"... Obzvlášť ty, co ještě pořádně nemluví. Ty ne, kdepak! Ty si ji rovnou roztrhnou. A taky skoro rozbijou hlavu a natlučou bříško, jak každou chvíli hodí rybu na zem a vztekle ječí kvůli sebemenší prkotině a urážce. Jako například té, že jste jim vstřícně podali autíčko, kterého se před pikovteřinou hystericky dožadovali. A vy? Moderní matka jako z časopisu "Nej maminky" by maličkého pohladila, nabídla mu jinou alternativu vybití vzteku (například na své hlavě), nabídla pomazlení, či něco sladkého jako odměnu za odvážné vyjádření emocí. Já většinou ječím zpátky, nabídnu kohouta, a pak už vyhrožuju Klekánicí. Můžu si stokrát slibovat, že už nenechám vztek cloumat svým majestátem! No ale abych se dostala k té očistě. Když vás dvouleťák takhle pěkně systematicky, celodenně, den za dnem rafinovaně decimuje, máte dvě možnosti. Můžete si večer pobrečet do červeného vína a vyluxovat přitom půl krabičky cigaret. To jsem zkusila, asi třikrát, ale pak mi dělalo trochu problém ráno vstát, odtáhnout dceru s tyranem v zádech do školky a nevyděsit svou stylovou opuchlostí a la "sype do sebe antidepresiva po kýblech" ostatní děti i rodiče. Nebo se vrhnete na výrobu paštiky. To si pak tak stojíte s mixérem v ruce a jak tak drtíte to maso a játra na kaši, mohou k vám připlout různé představy a vy se jim můžete na chvíli oddat a pořádně ta játra rozmašírujete a ještě chvíli se zasníte a ještě trochu víc na kaši... A to je ta očista. Chápete? Ne? No tak nic.. Tolik psychoterapeutické okénko.

Teď k tomu vaření. Děda dělá paštiku z vepřového podbradku. Ale kde chcete v Praze sehnat podbradek, žejo? To né, to Pražáci nepapaj. Nezbylo mi proto, než se uchýlit k mému oblíbenému bůčku a přihodit sádlo. Taky možnost, a naprosto přijatelná. Paštika není nic dietního, to víme, a aby se dobře mazala a nebyla suchá, prostě tam to sádlo dát musíte. Věc druhá - koření. Tady je to hodně na vás, samozřejmě, za sebe bych ale nevynechávala hřebíček a nové koření, dokonce, řeknu odvážně, ani skořici ne. Nakonec, budou vánoce, a když dáte masoržroutovi pod stromeček pár sklenic téhle marmošky, vůni zmíněného vánočního koření určitě ocení z paštiky víc, než z bedny s perníčky. Doporučuju koření i česnek přidávat postupně a ochutnávat, kdo nesnese představu, že ochutnává syrová játra, můžete hodit trochu polotovaru na pánev, orestovat a ochutnat pak. Kdo má rád paštiku játrovější, s játry přitlačí, tedy navýší gramáž použitých jater.

INGREDIENCE:

1 kg bůčku bez kosti

250 -500 g vepřových jater

250 g vepřového sádla (škvařeného)

4 větší cibule

5-9 stroužků česneku

250 ml červeného vína

5 cm kousek zázvoru

převařená voda nebo trocha vývaru podle potřeby

Koření:

4 kuličky nového koření

13 kuliček pepře

2 bobkové listy

4 hřebíčky

1 lžička koriandru

1/3 muškátového oříšku

1větší lžička mleté skořice

1 malý sáček majoránky

sůl

1. Bůček omyjte, pořádně osolte ze všech stran, vložte do hrnce, přihoďte dvě cibule nakrájené na klínky, zázvor nakrájený na plátky, bobkový list, zalijte vínem a pomalu na 160°C pečte pod poklicí do rozpadava. Vyndejte bobkový list a zázvor (pár plátků můžete nechat).

2. Játra omyjte, vyrvěte nejviditelnější blány a nepěknosti, a spařte vroucí vodou. Normálně je přelijte. Vhoďte k upečenému bůčku. Přidejte rozpuštěné sádlo.

3. Namelte/nahmožděte si koření - pepř, hřebíčky, nové koření, koriandr. Přidejte mletou skořici a nastrouhejte muškátový oříšek. Část přidejte k masu a játrům, pak přidávejte podle chuti, stejně jako majoránku.

4. Zbylé dvě cibule a česnek rozmixujte v nožovém mixéru na kaši, případně nakrájejte. Přihoďte k masu, chopte se tyčového mixéru nebo čehokoliv určeného k mixování a pusťte se do toho. Pokud se vám bude zdát směs příliš hustá a mixér bude nehezky zavánět spáleninou, dejte mu pět minut na usebrání, pak přilijte vodu nebo vývar a mixujte dál, až budete mít kaši (s mými zednickými zkušenostmi si drze troufám říct maltoidní). Vrhněte se na ochutnávání, dosolte, dokořeňte a tak dál, až budete spokojení. Směs má být trochu víc slaná a kořeněná, paštika se ještě uleží. Praktická k mixování - čím teplejší směs bude, tím spíš se vám mixér nezavaří, takže doporučuju pracovat svižně/mít všechno při ruce a připravené

5. Naplňte dobře jarem umyté a vypláchnuté sklenice o fous víc než do poloviny (opravdu ne víc, jinak paštika vzkypí do víčka a právě jste si přidělali dost práce), zavíčkujte vyvařenými víčky, a sterilujte při 100°C. Já sterilovala dvakrát, jednou hodinu a půl, nechala vychladnout, podruhé hodinu, ale prý jde i jen jednou hodina a půl. Moje láska k botulotoxinu má ovšem své hranice, takže "better safe than sorry".. 

Člověk by neřekl, co všechno se dá napsat k paštice... Viďte? No, ale máte to za sebou. Až budete taky sedět večer v křesle a vychutnávat si druhý, třetí, .... chleba s paštikou, vzpomeňte si na mě hned ten večer, ne druhý den ráno, to už nemůžu zaručit, že to bude s láskou. A taky zvažte, jestli by Jéžíšek neměl přinést novou váhu. Nebo ještě lépe, tu starou si odnést, to by byl jistě hezčí dárek.. Tak ať vám šmakuje!